Rozhovor pro Rodina a škola

(Rodina a škola 2005)

 Mgr. Ing. Marie Nováková je místopředsedkyní Etického fóra České republiky, a protože převážnou většinu svého života učila, je celkem logické, že pracuje v jeho pedagogické sekci.

Pod pojmem Etické fórum si člověk představí akademické debaty idealistů, kteří jsou poněkud odtrženi od běžného života.

Kdyby šlo jen o teorii a o ideály, asi by to bylo málo. Za sebe a za drtivou většinu členů mohu říci, že jsme lidé z praxe a usilujeme o to, aby to naše snažení a jednání mělo vždycky praktický dopad. Moje stěžejní práce byla s mladými lidmi a v současné době se nejvíce věnuji vzdělávání pedagogů, i když ještě dále působím na školách.

S dětmi a s pedagogy pracujete v projektu etická výchova. Můžete tento program nějak přiblížit?

Projekt etická výchova pochází z Barcelony, z 80. let minulého století a vznikl jako reakce na zvyšující se kriminalitu dětí a mládeže. Jeho autorem je profesor Robert Olivar z Nezávislé univerzity v Barceloně, který vycházel ze zjištění řady výzkumných prací, že pozitivní vliv na vývoj charakteru mají prosociální postoje a chování. Projekt se proto snaží působit na mladé lidi tak, aby vyrůstali v prosociální osobnosti, v pozitivně laděné, zdravě sebevědomé a charakterní lidi, kteří jsou schopni kvalitních vztahů s druhými. Kteří mají i vnitřní vztažný systém, mají svá vnitřní kritéria, určitý žebříček hodnot a v souladu s ním se snaží žít. Znamená to například, že konají dobro i bez nároku na odměnu. Síla projektu spočívá v tom, že je postavený na prožitkové pedagogice.

Jak jste se k projektu dostala?

Původně jsem si sama hledala vlastní výchovný systém a najednou jsem zjistila, že jsem objevila Ameriku, že podobný systém už existuje. To mě velice nadchlo,  protože když objevujete něco nového, nejste si tím stoprocentně jisti. A najednou vidíte, že jiní si to odzkoušeli a říkají ano, funguje to. Kdybych si byla projekt jen přečetla,  rozhodně bych nebyla schopná nebo ochotná ho šířit dál. Ale protože jsem si to sama odzkoušela, vím, že funguje, a proto mu tak věřím.

Co vás na začátku vedlo k tomu hledat si svůj vlastní systém?

Učila jsem na střední škole matematiku a chemii a měla jsem přirozenou autoritu. V mých hodinách nebyla nekázeň, nebyly problémy. Jednou mě manželův kamarád – zástupce na základní škole -  požádal, jestli bych u nich nedobrala nějakou hodinu. Když jsem poprvé vstoupila do třídy, zjistila jsem, že s pedagogem do ní vstupuje nepřítel. Řekla jsem si, milé děvče, jestli k tobě budou mít takovýhle postoj, tak je vůbec nic nenaučíš. A nezáleží na tom, jaký předmět budeš učit. Snažila jsem se proto vypátrat, co udělat, aby se mezi námi změnil vztah. Uvědomila jsem si, že musíme vytvořit společenství. Ale jak na to?  Zjistila jsem, že s tresty a kázeňskými opatřeními nevystačím, vypracovala jsem systém pochval.  Přišla jsem také na to, že ty děti musím bezpodmínečně přijmout, i s jejich chybami. Oddělit provinění od provinilce:  „Ano, tohle je chyba, ale tebe pořád beru!“ Aby si byli jisti, že je beru, že pro mě něco znamenají.

Pak se stalo, že jsem za jednu paní učitelku převzala rodinnou výchovu. Řekla jsem si, teď se podívám, z čeho pramení ty problémy žáků.  A najednou jsem s překvapením zjistila, že nejvíc, co děti potřebují, není matematika a chemie, ale že se daleko víc potřebují naučit vztahy s druhými. A k tomu, že potřebují začít od sebe, začít se sebepoznáním a se sebepřijetím.   

To byl ale hodně těžký úkol, zvlášť na sídlištní škole a navíc v poněkud problematické lokalitě velkého anonymního sídliště.

Je pravda, že zhruba sedmdesát pět procent těchto dětí bylo z dysfunkčních nebo neharmonických rodin. Protože pocházím také z takového prostředí, vím, co to s dítětem udělá. Věděla jsem, že jim musím pomoci změnit vlastní postoj k sobě samým, pomoci jim vybudovat si sebeúctu. Pak jsme začali změnou vztahu k ostatním, pozitivním hodnocením druhých. Teprve když jsme tohle zvládli, dostali jsme se k otevření našeho nitra. Kdybych přeskočila sebepřijetí nebo pozitivní hodnocení druhých a ty děti mi otevřely srdce, přiznaly se k nějaké své slabosti, kolektiv by se jim vysmál. Ale takhle to bylo jiné.  Pak jsme se dostali  k vybranému tématu, ke komunikaci třídy, k empatii, k asertivitě, k přiměřené obraně vlastních práv, k umění prosadit se, k sexuální výchově. Nakonec jsem si na té základní škole vzala plný úvazek a střední školu jsem nechala být.

Později jste začala učit děti podle Olivarovy etické výchovy a dnes tak učíte i pedagogy. Jak takové hodiny etické výchovy vypadají?

Nejprve je třeba děti připravit emotivně i rozumově na téma. Začínala jsem hodinu nějakým překvapením, psychohrou, hrou na kytaru nebo jsem začala svou vlastní zkušeností.  Děti si našich zkušeností velmi váží, zejména tam, kde cítí, že jdeme s kůží na trh, že se jim svěřujeme. Já jsem trochu introvert a je pro mě těžké říct něco ze sebe, ale nikdy se mi nestalo, za tu řadu let, že by toho někdo z dětí zneužil. Kantoři mi někdy říkali, jestli nemám strach, že ztratím autoritu. Ale my jsme i přes kamarádský vztah měli jasně stanovená pravidla. Nikdy jsem neměla pocit, že by v mých hodinách byl chaos a že bych nevěděla, jak to udělat, abychom si naslouchali. Naopak děti se ukázňovaly samy. Ono to teď vypadá ideálně, ale byla to dlouhá systematická, mravenčí práce. Myslím si, že učitel musí plnit právě takovou výchovnou úlohu, nejenom tu vzdělávací. Dnešní rodiny to mají těžké a škola musí dětem pomáhat.  

Ale vraťme se k projektu. Co následuje v etické výchově po „naladění se“ na téma?

Pak přichází hodnotová reflexe. Při ní dětem pomáháme najít podstatu. Měli jsme třeba téma šikana. Tím problémem, ze kterého vychází šikana, bývá jak u oběti, tak u agresora strach. Takže začínáme tématem strach. Většinou se dětem svěřím se svou vlastní zkušeností. Mám totiž jednu výraznou  fóbii – bojím se motýlů. Tohle když řeknu, děti ztratí ostych. Paní učitelka, která se nebojí matematiky a bojí se motýlů!? Zpočátku, když jsem se s tím dětem svěřila, jsem měla strach, aby to nezneužily. Nikdy mi to neudělaly, pochopily to se vší vážností, i když je to taková banalita. Při této hodnotové reflexi jsem vedla děti například k tomu, aby si uvědomily,  že být statečný neznamená nemít strach. Po hodnotové reflexi začne nácvik ve třídě. Ten je velmi důležitý. Probíhá formou prožitkové pedagogiky, prostřednictvím různých komunikačních her, povídání si o zkušenostech. Pak následuje „transfer do života“ – děti už by měly vědět, jak získané dovednosti v životě použijí. Příští hodinu se k tomu vrátíme a říkáme si, jak se nám to podařilo uplatnit v praxi, jaké jsou naše zkušenosti. Děti je případně mohou napsat, třeba i anonymně.

Do etické výchovy patří také zásada, že z kolektivu nic nevynášíme. Čím jsou děti starší, tím jsou na to citlivější. Sama jsem to respektovala, a na druhé straně, s čím jsem se jim svěřila, to zůstalo mezi námi.  Vytvořili jsme si atmosféru důvěry.

Učitelé většinou namítají, že na nějaké výchovné působení nemají čas.

Času má sice kantor málo, ale ono na něm často tak nezáleží. Mnohem důležitější je vnitřní postoj, vnitřní nastavení. Že mnoha kantorům chybí, není jen jejich chyba, ale chyba vzdělávacího systému. Na fakultách by měla být prožitková pedagogika. Mladí lidé, kteří přicházejí na školy, nejsou připraveni do terénu. Proto se o to snažíme v našich kurzech. Naši pedagogové to mají nazkoušené, natrénované a zažité. Chceme je připravit tak, aby byli silnými osobnostmi, které budou oporou druhým a budou schopné jim poradit.

Práce kantorů na základních školách je strašně náročná, obzvlášť na druhém stupni. Pedagogové potřebují pomoc a povzbuzení, i to vzájemné společenství.

Být silnou osobností, k tomu nemá každý člověk dispozice.

Já jsem dřív byla plachá, introvert, bála jsem se mluvit. Vždycky jsem si myslela, že jestli na něco nemám vlohy, tak na to být vůdčí typ a být silnou osobností. Na základě svých zkušeností můžu říci, že se dá mnohému naučit. Taky to kantorům říkám. Říkám to i mladým lidem, podívejte se, ve vašem věku jsem byla taková a taková a řekněte, jaký máte ze mě dojem teď. Pedagogové i žáci mě považují za optimistu, za člověka extravertního, který si s ničím nedělá moc hlavu a ví jak věci řešit. Ale moje povahové dispozice takové nejsou. Prostě jsem se k tomu propracovala. Když mi třeba žák svěří: “Já bych jednou rád něco změnil, ale podívejte se na mě, nemám šanci.“ Vždycky říkám, nemůžeš jenom to, co si sám určíš. Hranice si dáváš sám. Nejdůležitější nejsou dispozice, ale to, jak se k životu postavíme. Většina velkých osobností třeba vyšla i z nevlídného prostředí a byla na to sama.

Je důležité, aby děti alespoň v nás, kantorech, když ne v rodině, měly jistotu, že jim věříme. Oni potřebují, abychom byli na jejich straně, abychom pro ně byli vzory, které jim dávají pocit, že ideály v životě se nemají vzdávat, i když je to strašná dřina.

 

Děkuji za rozhovor

Zuzana Fojtíková