Modifikovaný model výuky R. R.Olivara

Model výchovy Pro Etv je specifický určitý model výchovy tzv. modifikovaný model výuky R.Roche Olivara, L. Lencze. Zahrnuje:senzibilizace, zcitlivění se pro dané téma (emocionální, rozumové), hodnotová reflexe, nácvik ve třídě, reálná zkušenost – transfer do života.

pdf  text ke stažení

Pro etickou výchovu je specifický určitý model výuky.

    Modifikovaný model výuky R.Roche Olivara

  1. Senzibilizace,  zcitlivění se pro dané téma (emocionální; rozumové)
  2. Nácvik ve třídě
  3. Hodnotová reflexe
  4. Reálná zkušenost – transfer do života

 Aplikace modelu výuky do školní praxe:

Ad1. Senzibilizace

je snahou o pochopení skutečnosti, významu a smyslu tématu, o kterém se hovoří. Oslovuje kognitivní i emocionální složku osobnosti, vede k pochopení, ztotožnění se s představovanou hodnotou, tématem.

Zahrnuje:
předložení hesla nebo hesel, které stručně a výrazným způsobem vyjadřují postoj  nebo zásadu, které si žáci mají osvojit; dialog na související témata; zkušenost žáka, pedagoga, hosta; společné čtení výrazných textů nebo pohádek; promítání filmů nebo videokazet s danou tématikou, které buď slouží jako model, nebo přibližují dané téma jiným způsobem; diskuzi k informacím získaným některou z anketových  metod…

U těchto metod převažuje kognitivní moment, proto je doplňujeme zážitkovými (zkušenostními) metodami  a didaktickými hrami (viz. Lencz).

Práce s příběhem:

(Příběhy, pohádky, podobenství staví před oči žáků obrazy . Obraz vydá za mnoho  slov, zjednodušuje objasňuje)

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů. A nosič jí odpověděl: Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

                                                                                         Z archivu autora

Všichni máme své osobité chyby.
Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.
Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového,  jaký je a uvidět v něm to dobré.

Na tento příběh se lze dívat z různých úhlů, volit různé didaktické cíle, ke kterým ho využíváme.

  1. Cíl: Sebepoznání, sebepřijetí – pohled prasklé nádobyVšichni máme své osobité chyby.
    Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás tvoří naši originalitu. Náš život s nimi počítá. I z našich chyb se mohou stát dary pro druhé. Prasklá nádoba byla také užitečná, jen jinak, než by si byla přála. Svých pozitiv si ani nevšimla, trápila se jen pro svou prasklinu. Teprve později poznala, že právě tato její slabina přináší radost ve formě rostoucích květů.
  2. Cíl: Komunikace citů – pohled prasklé nádobyMám své chyby a nedostatky jako tato nádoba. Dlouho se jimi trápila. Cítila se méněcenná. Dlouho nedokázala o svém trápení hovořit. Jednoho dne řekla nosiči, čím se trápí. Toho dne se dozvěděla, že její chyby jsou i přínosem. Dozvěděla se to tehdy, kdy se rozhodla své nedostatky si přiznat a hovořit o nich. Zbavila se  trápení a našla opravdu sebe.
  3. Cíl. Pozitivní hodnocení druhých -pohled nosiče vodyVšichni máme své osobité chyby.
    Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Prasklá nádoba nebyla moc výkonná. Mohla by nosiči lézt docela dobře na nervy svou neschopností donést hodně vody.  Ale nosič uměl vidět víc. Její slabiny využil ve prospěch. Věděl, že i každá chyba má svůj význam a uměl ji vidět pozitivně. Na stranu prasklé nádoby sázel květiny, které mu přinášely radost.
  4. Cíl. Tvořivé řešení problémů- pohled nosiče vody
    Nosič vody by si mohl docela dobře stěžovat. Mít prasklou nádobu, to je smůla. Mohlo         mu to kazit náladu. Jenže on si nestěžoval. Vzal věci tak, jak jsou. Věděl, že každý máme své chyby, uměl je tolerovat, uměl je využít k dobru. Sázel semena květin a jeho trpělivost se mu vyplatila. Pomohl nádobě, pomohl i sobě.
  5. Cíl. Spolupráce – přátelství – pohled nosiče vody
    Nosič vody se zachoval jako přítel. Nekritizoval prasklou nádobu. Pomohl jí poznat, co všechno dokáže, čeho všeho je schopná. Z její slabosti dal vyrůst semenům pro radost sobě i druhým.
  6. Cíl. Hledání poslání člověka – pohled prasklé nádoby
    Náš život má nějaký smysl. Možná si myslím , že jsme jen nádobou, která má podávat velký výkon, přenášet vodu a není moc výkonná, protože má prasklinu. Možná jsme si nevšimli, že prasklina je v naší nádobě schválně, protože naším posláním je být i zavlažovateli semen v okolí cesty, nositeli života. Naše síla se často rodí ze slabosti a pokory a překonávání překážek, kterými rosteme.
  7. Cíl. Křesťanská etika - pohled na nosiče vody
    Nosič vody byl tím, kdo znal obě nádoby. Rozuměl jim, znal jejich poslání, jejich slabiny a uměl je využít. Se slabinami počítal v poslání života. Bůh je ten, kdo takto jedná. Je na straně člověka i v jeho slabosti a pomáhá mu řešit problémy tak, aby byly využity jeho slabosti. Náboženství nám přinášejí poselství v důrazu na dobré prožití přítomného okamžiku. Netrap se proto, že chceš být výkonnou nádobou přenášející vodu, buď tím, kým máš být na místě, kde máš být. Poznej i své slabosti a všímej si, k čemu slouží.

Síla není ukrytá v příběhu, ale v naší práci s ním – v nás samotných.

Pozn: Tento zvolený příběh je spíše bajkou, nebo povídkou. V textu dále najdete i příběhy z reálného života, které oslovují zejména dospívající (Nikky,  Žlutá stuha,  Žid atd.) Pokud volíme příběh, je bezpodmínečně nutné, aby v něm byla fakta, která umožní dětem a studentům ztotožnění s ním. Někdy je třeba je v reflexi znovu ozřejmit a vypíchnout.

 

Ad 2. Hodnotová reflexe

je snahou o pochopení teoretických nebo empirických základů a motivů, které vedou k objasnění nebo ke zevšeobecnění tématu. Hodnotová reflexe je svázána se senzibilizací a senzibilizace bez hodnotové reflexe je bezcenná.

Typické formy práce jsou  dialog, hodnocení, chvíle ticha atd.
Desatero pro hodnotovou reflexi

  1.  Motivujte skupinu k vyjádření jejího názoru (atmosféra otevřenosti)
  2. Vytvořte prostor a podmínky pro vyjádření vlastního názoru pro všechny (čas, atmosféra, přijetí)
  3. Svůj názor vyslovujte vždy mezi posledními, nikdy ho nevnucujte
  4. Používejte nehodnotící jazyk
  5. Téma diskuze veďte od obecného (známého) ke specielnímu (jedinečnému)
  6. Dbejte na dodržení pravidel diskuze:
    1. vždy mluví jen jeden
    2. každý má právo vyslovit svůj názor
    3. držíme se tématu
    4. hovoříme stručně
  7. Připravte si předem otázky se zřetelem na cíl aktivity
  8. Vyhněte se kritice
  9. Chvalte i dílčí postřehy, motivujte pochvalou
  10. Buďte tvořiví. Reagujte na konkrétní situaci.

      Problémy mají přednost.

Ad 3. Nácvik ve třídě

zahrnuje konkrétní nácvik dovednosti, zručnosti formou aktivit, které umožňují prožitek vedoucí k upevnění postojů správného jednání zaměřeného ke zvnitřnění a ujasnění hodnot. K nácviku využíváme jednotlivých aktivit zaměřených k základním krokům programu etické výchovy a aplikačních témat s ohledem na specifický didaktický cíl.

 Ad. 4. Reálná zkušenost – (zevšeobecnění a transfer)

Je zaměřením pozornosti žáka na aplikaci osvojené látky v reálném životě. Pracujeme formou konkrétních úkolů souvisejících s běžným životem žáků:

 vést záznamy (deník), kde si žák poznamenává pozorování a zkušenosti, týkající se daného tématu a úspěchů a neúspěchů při realizaci osvojeného chování; vystřihovat si z časopisů a novin zprávy a články týkající se daného tématu; interview se skutečnými osobami z okruhu příbuzných, známých, ve kterém se ptáme na jejich relevantní zkušenosti; rodinné posezení u televize, při kterém si pohovoříme o našich pozorováních v televizních programech (např. při tématu „komunikace“ si všímáme, jak komunikují osoby v televizi a pohovoříme si tom); dialog rodičů a dětí na dané téma

 

Zkušenost  z praxe:

      Rána na chodbě. Klopí oči. „Mami, promiň fakt…Nechtěl jsem. Měl jsem vztek a ty jsi ve škole říkala, že když máme vztek, máme ho ovládnout, že nikdy nesmíme ublížit žádnému člověku…“
Vůbec nechápu, o co jde. Postoupil do 6. tř. a tak učím i svého syna. Ano, mluvili jsme tento týden  o usměrnění emocí, ale jak to souvisí…
„Ségra mně hrozně naštvala“, vysvětluje. „Praštil bych ji. Ty jsi ale říkala, že si máme praštit raději do stolu než do někoho, když to nemůžeme ovládnout, pamatuješ?“ Ano, nemůžu to popřít.
„Stůl tam nebyl. Jen dveře od koupelny. Tak jsem si praštil…“
Začínám tušit a tuším správně. V umakartu je díra jako hrom. Co teď?  Nemůžu se zlobit, to nějak nejde. „Máš sílu,“ říkám rozpačitě.
„No právě“, klopí znovu oči.  „Nějak to vysvětlím tátovi,“ slibuji. „Umakart je měkký, příště si bouchni do matrace“, snažím se být pohotová.
„Příště“ přerazil příčku u palandy, protože se do matrace netrefil. Od té chvíle se
chystáme koupit boxovací pytel, který není tak úplně špatný pro chlapce v dospívání. Než ho koupíme, budeme mít doma asi mladého muže místo dospívajícího chlapce. Ale bude pamatovat, že lepší je rozbít dveře, než srazit sestru.

Aplikace našich „mouder“ do života má svá úskalí, ale musíme s tím počítat a dokonce děti k tomu motivovat.

Každou předávanou dovednost končíme transferem do života, poukážeme na to, jak dovednost aplikujeme v reálném životě.

Své žáky připravujeme pro život !

Práce s příběhem s reálným výstupem do života :

Žlutá stuha

Mikův život se zdál vždycky tak jasný a zářivý, jako byla barva jeho žlutého auta, které všichni ve městě a v jeho okolí znali. Mik našel v polích starý vrak, který si sám opravil a natřel jásavě žlutou barvou. Všichni  měli Mika rádi pro jeho přátelskou  a veselou povahu.
Jednoho zářijového dne v 11 hod. 10 min. našli jeho rodiče dopis.

„Odpusťte mi. Mám vás rád.“

                                                    Mik

Mika našli na zadním sedadle jeho auta. Zastřelil se. Rodiče přišli jen o pár minut pozdě. S Mikem se v létě rozešla jeho dívka a on se s její ztrátou nedokázal vyrovnat.
V domě Mikových rodičů se začali scházet Mikovi kamarádi a spolužáci ze školy. Mik jim chyběl. Seděli a vyprávěli si. Na světlo vycházely obyčejné příběhy ze života Mika:

  • věnoval někomu svou stravenku na oběd
  • rozdělil se o svačinu
  • šetřil si peníze na novou převodovku do auta. Když zjistil, že i kamarád má auto rozbité, koupil převodovku starší a zbytek peněz kamarádovi věnoval
  • spolužačka vyprávěla, jak se bála jít na společný večírek, protože neměla vhodné šaty. Mik jí dal své peníze, aby si mohla  koupit oblečení, které se jí líbí.
  • volala jedna žena, které se v noci na opuštěné silnici rozbilo auto. Mik jí sám zastavil, dovezl ji a její děti domů a ještě druhý den se dotazoval, jestli nepotřebuje jeho pomoc …

Příběhů bylo mnoho. Mik byl dobrý kamarád, skutečný přítel, rozdával štěstí, lásku.

Jak je ale možné, že ve chvíli, kdy on sám potřeboval pomoc, zůstal sám? Proč nikdo z jeho blízkých  nepoznal, že se trápí? Mik pomáhal druhým, přesto ve chvíli, kdy potřeboval pomoc, zůstal sám. Neuměl mluvit o svých problémech, neuměl si o pomoc říct. „To se nesmí opakovat,“ bylo jasné všem.
A tak se v pokojíku u  Mikových  rodičů zrodil nápad. Na Mikův pohřeb, kde se sjely stovky lidí z celého okolí, jeho přátelé připravili velký koš – byl plný žlutých stuh, jejichž jasně žlutá barva všem připomínala Mika a jeho žluté auto. U každé stuhy byl lísteček, na které bylo napsáno:

 Tato stuha je záchranný pás, skrývá v sobě poselství, že existují ti, kterým na tobě záleží …
Jestli ty sám(a) potřebuješ pomoc a nevíš, jak o ni požádat, zanes tuto stuhu někomu, komu důvěřuješ – svému spolužákovi, učiteli, rodiči, … On ti jistě podá pomocnou ruku …

Už na pohřbu Mika byly všechny stuhy rozebrány a hned v prvním roce tato žlutá stuha pomohla desítkám mladých lidí …
Dnes tuto žlutou stuhu dostáváte Vy ode mne jako dárek, jako takové malé poselství, že nejste na světě sami, že mně záleží na Vás a Vám by mělo záležet jednomu na druhém.
Až Vám, i mně, bude zle, můžeme tuto stuhu použít a myslím si, že si můžeme věřit, že jeden druhému podáme pomocnou ruku, protože bez lásky je na světě smutno a chladno.

Vaše
Marie Nováková

Příběh je skutečný. Pochází pravděpodobně z jedné z knih Slepičí polévka pro duši a je převyprávěn a upraven. Byl předáván po dobu 10 let cca 2000 žákům, studentům SŠ, dospělým. Výstupem z něj je řetěz žlutých stuh, které napomáhají těm, kteří jsou podobní jako Mik – přátelští, zdánlivě otevření, uvnitř zranitelní a plaší, i těm, kteří se cítí na světě opuštění a sami. Příběh předává poselství, že nejsme na světě sami, bez velkých slov, pomocí symbolu žluté stužky.

Zkušenosti z  praxe:

   Poznáváte mně? Dívám se do očí muže a usilovně přemýšlím. „gymnázium…“ napovídá, učila jste mne matematiku“. Snažím se vzpomenout si. Podívejte…“ navazuje. Na zádech má hezký, sportovní batoh, na který ukazuje. Pohotově ho chválím. „ Hezký batoh.“ „To nemyslím,“ upřesňuje. Sundává ho: „Vidíte tohle?“ Na kraji batohu se houpe tmavý provázek. „Hm“, ohodnotím. „ Poznáte to? To je žlutá stuha. Pamatujete tehdy před vánoci, tolik jste mi pomohla:“  Bylo před 10 –ti lety a já jsem až po tolika letech dozvěděla, že ten můj zvláštní nápad věnovat svým studentům žlutou stuhu měl odezvu. Můj rozum tento nápad tehdy nazval nesmyslem, ale uvnitř jsem cítila, že to je ono. Někdy výsledky našeho setí neuvidíme nikdy (viz zahradnický model), někdy po letech, ale musíme jim věřit.

Vyjít s ním nebylo lehké. Žlutou stuhu si vzal beze slova a někam zmizel. Po několika dnech ve schránce důvěry v mé třídě (schránka s obrazem anděla na kolečkových bruslích vystřižená a jedné krabice sportovních bot, byl dopis. Dal jej mamince. Maminka je už dlouhodobě nemocná, vypadá to na rakovinu. Dal jí ho se slibem, že jí pomůže s mladší sestrou – tatínek s nimi nežije. Dnes je mu dvacet. Maminka je na tom dobře a znovu se vdala. On stojí na svých nohou a tvrdil mi, že se naučil být šťastný.

    Stuhu jsem dala celé osmé třídě. Vzali si ji a zazvonilo. Přesto ve třídě bylo ticho, nečekané, podivné. Jeden z kluků vstal první a podal svou stuhu spolužákovi. Nemá už maminku, zemřela, zato mu zůstalo několik mladších bratrů. Pár spolužáků dělá totéž. „To je pro tebe“, říká někdo. „Chceme, abys věděl, že ti pomůžem, kdybys chtěl. Chceme, abys měl čas, mohl chodit s námi ven a byl spokojený. Tuhle stuhu máš od nás, abys nám řekl, co potřebuješ.

   Stuhu dostala i paní zástupkyně. Čeká jí operace a má strach. Stuhu s textem příběhu si bere do nemocnice. Paní vedle na lůžku je nemluvná a i ona se operace zjevně obává. V den, kdy na ni nastupuje, dostává text a stuhu od své sousedky. Po operaci se kolegyně dozvěděla pravdu. Její sousedka se rozhodla, že už o život nestojí, cítila se sama. Poselství, že existuje někdo, komu na ní záleží, jí dalo sílu znovu žít.

Najednou se objevil u nás na chalupě, bývalý žák a syn přišel s rozpaky: „Mami, vím, je to nesmysl, ale nemáš náhodou tady příběh se žlutou stuhou? Kamarád ho potřebuje, nutně.“ Příběh jsem měla, čekal mne kurz pro pedagogy, kam jsem příběh vezla. K čemu jej mladý muž potřeboval? Nevím, ale vím, že mu stálo za to přijet pro něj na chalupu a riskovat nepochopení.

 Transfer do reality života je nesmírně důležitý. On konkrétně ovlivňuje životy.